Supravodiče 2. typu
Mezi supravodiče 2. typu patří sloučeniny kovů a slitiny. Patří sem např. dnes nejnadějnější supravodiče, které mají strukturu perovskitu. Mají vyšší Tc než supravodiče 1. typu, ale mechanismus jejich supravodivosti zatím není plně objasněn. Předpokládá se, že souvisí s planárními vrstvami v krystalové struktuře. Ale některé výzkumy ukazují, že se zde mohou projevit díry po chybějících atomech kyslíku.
První supravodič 2. typu, slitina olova a bismutu, připravili roku 1930 W. de Haas a J. Voogd. Že se jedná o supravodič bylo zjištěno až po objevení Meissnerova efektu. Tato nová skupina supravodičů byla popsána L. V. Shubnikovem v Kharkov Institute of Science and Technology na Ukrajině v roce 1936, kdy objevil dvě odlišná kritická magnetická pole (Hc1 a Hc2) v PbTl2. První oxidický supravodič byl připraven roku 1973, jednalo se o Ba(Pb,Bi)O3 s Tc = 13 K.
Supravodiče 2. typu - označované jako tvrdé supravodiče - se od 1. typu odlišují tím, že přechod z normálního do supravodivého stavu probíhá přes tzv. přechodový stav. Také je u nich možné pronikání externího magnetického pole povrchem. To zapříčinilo vznik nových pojmů jako supravodivé struny (linky) a toky vírů v mřížkou.
| Hg0,8Tl0,2Ba2Ca2Cu3O8,33 | 138 K |
| HgBa2Ca2Cu3O8 | 133 - 135 K |
| HgBa2Ca2Cu3O10+ | 125 - 126 K |
| HgBa2Ca1-xSrxCu2O6+ | 123 - 125 K |
| HgBa2CuO4+ | 94 - 98 K |